Sv. František z Assisi a jeho první jesličky v Grecciu

Jeden z prvních obrazů znázorňujících sv. Františka je obraz, který uchovávali v Grecciu, avšak později byl zničen při jednom požáru. Přesto nám z něj zůstala jedna kopie, která zobrazuje Františka, jak si zvedá kapesník k oku, aby si otřel slzy. To je znak toho, že si na něj takto pamatovali jeho současníci.

Františkova víra je „chci vidět Boha“, ale také „chci se ho dotýkat a živit se ním“. Jakoby František spojoval vtělení s přijetím Eucharistie, což také vyjádřil a později zapsali jeho myšlenky jeho bratři v napomenutích - „Hle, denně se ponižuje, jako vtedy, když z královského trůnu přišel do lona Panny, denně k nám přichází s pokorným vzhledem „denně sestupuje z Otcova lůna na oltář v rukou kněze.“ (FP 144)

František nahlížel na tajemství vtělení ve světle Pavlovy perspektivy, kterou je kenóza – ponížení Božího Syna, jeho vyvlastnění (vyprázdnil se sám ze sebe), jeho zříknutí se všech výhod božství. František kontempluje Boha, který se stal jedním z nás. Dokonce se stal služebníkem, ponížil se, i když byl bohatý, stal se chudým. (Flp 2, 5-8; 2Kor 8, 9) František následuje chudého a poníženého Krista a proto zdůrazňuje ve svém životě i v životě bratří chudobu - minoritu.

Poníženost Božího Syna, který se stal dítětem v jesličkách uprostřed bídy a domácích zvířat, byla pro Františka vzorem duchovní dokonalosti. Ten, který zemřel za hříchy na kříži, se rozhodl narodit se jako slabé dítě podřízené všem. František chtěl, aby se zvířata a dokonce neživé bytosti podílely na radostném slavení Vánoc.

Proto opustil poustevnu u městečka Rieti, kde žil, a odcestoval na Vánoce do Greccia. Pokud tuto cestu popisuje příběh o rybáři, který mu při veslování přes jezero daroval vodního ptáka, František cestoval lodí. Greccio se během vánočního období stalo svědkem jedné z nejdojemnějších a nejokouzlujících událostí v Františkově životě. Přibližně dva týdny před svátky si František zavolal jistého Giovanniho Velitu a navrhl mu: „Pokud chceš, abychom blížící se Vánoce oslavili v Grecciu, pospěš si a pečlivě zařiď to, co ti povím. Chtěl bych totiž oslavit památku toho Dítěte, které se narodilo v Betlémě, a chtěl bych, pokud to bude možné, svýma očima vidět trpkou nouzi, kterou muselo jako dítě snášet, když leželo v jesličkách, při kterých stál vůl a osel, i v tu chvíli, když leželo na seně.“ (1Cel XXX,84)

Giovanni Velita byl potěšen a dal si záležet, aby zorganizoval všechno potřebné. Co všechno to znamenalo, nevíme přesně říci. Bylo třeba oznámit lidem z okolí, řemeslníkům z Greccia i lidem v blízkých osadách. Tak na vánoční noc lidé z Greccia vyšli z farních a vesnických kostelíků a šli slavit Vánoce na místo, které vybral František.

Konečně, při troše fantazie, mohl realizovat svůj sen vidět, cítit a dotýkat se skutečnosti narození Pána Ježíše Krista. Během slavení Eucharistie vykonával službu jáhna, proto zazpíval text evangelia o narození Ježíše Krista. A pak káže. Tomáš z Celana o tom píše: „...shromážděnému lidu káže o narození chudého krále a blahřečí městečku Betlehem. Často, když chce vyslovit jméno Ježíš, říká plný velké lásky „Děťátko betlémské“. A když vyslovuje slovo Betlehem, zní to jako mečování beránka. Více než slovy přetékají jeho ústa láskou. Když vyslovoval jméno „Děťátko betlémské“ nebo „Ježíš“, olizoval si rty jazykem, jako by chtěl ještě názorněji ukázat sladkost tohoto jména“ (1Cel XXX, 86)

František potom vzal postavičku Dítěte, podržel ji v náručí a předložil ji přítomným k úctě. Giovannimu Velitovi se zdálo, že vidí předtím neživý obraz oživený a přetvořený na živé Dítě, Krista.

Na konci bohoslužby přítomní vešli do svatyně a vzali si kousky slámy, aby si je uchovali jako relikvie. Kolovaly zprávy, že nemocná domácí zvířata, která slámu snědla, se uzdravila a rodičky, které se jí dotkly, snadno porodily.

Ty Vánoce v Grecciu roku 1223 se staly významnými a jsou počátkem našich jesliček s blikajícími světélky v jeskyních z lisovaného papíru a sádrových figurek, které po chodníčku k svaté jeskyni nosí dary.

Pro nás je to možná po více než 800 letech folklór, ale pro Františka to byla modlitba a kontemplace. Celý se vložil do modlitby a vytvářel situace, které proměňovaly život na modlitbu a modlitbu na život.

Tento malý chudý muž z Assisi byl už dva roky před svou smrtí na cestě stát se svatým zázraků. Po jeho kanonizaci měl být na jeho počest nad místem, kde se nacházely v Grecciu jesličky, postaven oltář. Poníženost Božího Syna, který se stal dítětem v jesličkách uprostřed bídy a domácích zvířat, byla pro Františka vzorem duchovní dokonalosti. Ten, který zemřel za hříchy na kříži, se rozhodl narodit se jako slabé dítě podřízené všem. Proto František celý život plakal Božím srdcem (měl to stejné srdce) a ve světě byl viditelným znakem Božího „pláče“. František vstoupil do Božího srdce, zasnoubil se s Božím utrpením, a proto nemůže dělat nic jiného, než že celý život pláče. „Láska není milována“, podle některých textů, to byla skutečnost, která znepokojovala sv. Františka z Assisi. On z lásky k trpícímu Pánu se neostýchal plakat a stěžovat si nahlas. Pán je žíznivý po naší lásce v otevření celého srdce jen Jemu. Proto můžeme spolu se sv. Františkem zvolat – po ničem netoužíme, nic jiného nechceme, v ničem jiném nemáme zálibu a potěšení, jak jen v našem Stvořiteli, Vykupiteli a Spasiteli, jediném pravém Bohu, který je úplné dobro, všechno dobro, celé dobro, pravé a nejvyšší dobro.

Brat kardinál Karol Baran OFMCap

(Úvodní fotografie je z místa, kde sv. František z Assisi v roce 1223 v Grecciu jako jáhen sloužil při sv. mši a zrealizoval první jesličky na slavnost Božího narození)

_____________________________________

Použitá literatura: